na začátek
akce stalo se fotky pošta

Archiv 2000

Zpráva o 24. PanTAKových hrách

  • Kuželky = 2. místo ve družstvech (za13kou)
  • Kuželky po druhé = Šimon skončil jako druhý mezi muži
  • Kuželky do třetice = Já, poslední mezi všemi, kterýžto výkon byl oceněn cenou zvanou Čulibrk (zavazuje mě k účasti na příštím ročníku)
  • Česká plácaná (soupeři hráli vesměs volejbal) = Dokonalý propadák, ještě, že nás Zaki přesně informoval o našich chybách
  • Sedmiboj = Úspěch, všichni z nás, kteří se zúčastnili jsou naživu.
Erika      

zpátky    fotky z Pantakovek


Zakončení "Vlčího" tábora v Keblanech 4. - 6. 8. 2000

Z původně komorní akce (Valda, Davča M., Erika, bratr a já), při které jsme navštívili dva tábory a jeden Tábor, se nakonec vyklubala docela rozsáhlá 26ková sešlost. Už v pátek jsme okolo poledního dorazili na letní dětský tábor do rekreačního střediska "Růžená", kde pod Pacínkovým velením dělají Zaki a Loyza vedoucí. Moc nás potěšilo, že jsme byli bez okolků zařazeni do stravovacího programu (oběd - obalovaná sekaná, b.m.; večeře - krupicová kaše a hodně granka). Den jsem ztrávili hrami a sportem a večer jsme se krátce před jedenáctou hodinou vydali na noční výlet do 2,5 km vzdálené obce Chyšky (zlí jazykové tvrdí, že to byli spíš 4 km). Prohlídku vesnice a jejích restauračních zařízení jsem zakončili okolo první hodiny ranní v místní pekárně, kde nás vybavili čerstvým a křupavým proviantem na zpáteční cestu. Ráno jsme před desátou odrazili směr Tábor a po cestě jsme byli zkráceni o zpětné zrcátko. V Táboře jsme vyzvedli Eriku a společně jsme navštívili tamnější historické podzemí a současnou hospodu. Do Keblan jsme dorazili okolo šesté večerní a akorát stihli slavnostní nástup. Letošní tábor se konal ve stylu nám dobře známých zlatokopů. Kromě Petrofa, Heleny a Pavla Valiny jsme se setkali s Polkou, Edou a Idou, které zde byly za vedoucí, a dále s : Adou, Vejcetem, Ovalem, Vítkem a Ušounem. Před závěrečným táborákem jsme shlédli čtveřici vydařených divadelních představení zdejších táborníků. Večer se hrálo a někteří se šli veselit do hostince "U Mikšálů" v Nesměni. Ráno jsme si krátce zahráli petanque a pak jsme již uvolnili pozice Havránkovi a jeho novým táborníkům. Závěrečnou tečkou pak byl společný (posádka autobusu, našeho a několika dalších vozů) oběd - vynikající svíčková v již zmiňované nesměňské nálevně.

Šimon      

zpátky


Vandr: Rychlebské hory 10. - 16. 8. 2000

Letošní vandr se konal v komorním složení - "pouhých" 12 účastníků: Valda, David M., Šampión, Šukáš, Vítek P., já s bratrem, Ada, Eda, Polka a Jana X. se svojí veverkou, které říkala jezevčík Ajka. Z Prahy jsme (hromadně zlevněni) odjížděli ve čtvrtek ráno a již okolo poledního jsme dorazili do stanice "Lipová-lázně" nedaleko Jeseníku. Cesta vlakem nebyla nijak náročná, ale přesto jsme si "museli" jít odpočinout do nádražní restaurace, kde jsme dostali najíst a napít (místní pivo "HOLBA", jež nás provázelo většinu vandru, sice mělo mezi námi pár odpůrců, leč nakonec jsme si na něj skoro zvykli), někteří se uvolňovali při hraní karambolu a jiní zde zahájili celovandrovou neoficiální soutěž "O největšího Sralbotku", kterou nakonec se ziskem 18ti bodů vyhrál Valda.

První zastávkou byla návštěva krasových jeskyní "Na pomezí" (moc pěkné), kde jsme se rozdělili a většina pánského osazenstva se vydala do hospody přímo a zbytek se vydal oklikou přes lomy, lesy, kopce a potoky s tím, že obě skupiny se setkali až v poledne dalšího dne v obci Vápenná. "Lesní" skupina měla na houbách ustláno a krátký ranní deštík byl jedinou ukázkou špatného počasí, s níž jsme se na vandru setkali. Po "HOLBĚ" ve Vápenné jsme se vláčkem přesunuli za "Zlatým bažantem" a "Krušovicemi" do Javorníku, odkud nás cesta vedla přes "Čertovy kazatelny" (to už není pivo, ale přírodní skalní útvar) na zříceninu hradu "Rychleby", kde jsme přenocovali. Někteří dorazili až za tmy, ale nakonec jsme se sešli všichni. Po jídle jsme si u ohýnku zapěli něco písní a šlo se spát...

Po ránu V pátek ráno nás uvítal další parný den. Po ranním koupání jsem se vydali na cestu bez vyhlídky na jedinou hospodu. Po krátkém bloudění v Červeném Dole jsme byli občerstveni dvěma vychlazenými lahváči od místních chalupářů, kterým se nás zželelo. Mile nás překvapilo, když jsme se od nich dozvěděli, že v Nových Vilémovicích, kudy jsme chtěli jít, se toho dne koná pouť, na kterou jsme posléze dorazili jako jedni z prvních. Veselit jsme se vydrželi až do večera, kdy se nás většina odebrala směr Špičák (957 m. n. m.). Kluci za námi chtěli vyrazit, ale protože se rozhoupali až po tombole ve 23:00, zabloudili a dali si noční dálkový pochod až k Nýznerovským vodopádům, kam dorazili okolo 5:00. My ostatní jsem došli k lovecké chatě na rozcestníku pod Špičákem, kde právě u dohasínajícího ohně usínala skupinka 6ti trampů. V noci nás několikrát vyrušili myslivci ve svých silných vozech a ráno se nám naskytl pohled na skoleného divočáka na zadním nárazníku jejich Lady NIVY. V neúprosném vedru jsme pokořili Špičák a prostřednictvím debilních telefonů jsme nakonec lokalizovali i zbytek naší skupiny. Okolo poledního jsme dorazili k již zmiňovaným vodopádům, kde jsme si krátili dlouhou chvíli lovením mobilu z jejich útrob. Všechny součástky se nakonec našli, ale mobil i přes důkladné vysoušení umřel. Po koupání jsme vyrazili směr Smrk (1125 m. n. m.), dámy po zelené značce zprava a pánové po modré zleva. Po úmorném výšlapu nás nahoře uvítalo občerstvení v podobě lesních plodů (maliny a borůvky). Senzitivnější jedinci se již na vrcholu napojili na pivočáry směřující do Petříkova - "Gambrinus" a posléze přesun za "Krušovicemi" do jednoho z místních penziónů, který jsme "nevyžrali" do základů jenom proto, že kuchaři zavřeli kuchyň a zbaběle před námi prchli. Pro vysvětlení, většina z nás měla 3-4 chody a číšník se vyjadřoval v tom smyslu, že tohle tedy ještě neviděl. Valdu nenapadla jiná odpověď než:"Víte, my rádi jíme!" Po neúspěšném pokusu o přespání na dolní stanici vleku jsme se odebrali zpět do lesů.

V pondělí jsme se v Ostružné rozloučili s Vítkem, Šukášem a Šampiónem, kteří odjeli domů, nakoupili jsme si a jen velmi zdráhavě jsme se vydali opět do kopců. Naštěstí nás nahoře čekala chata "Paprsek", kde jsme se nakonec sešli. V podvečer jsme se zašli vykoupat do Kunčického potoka nedaleko Medvědí boudy, kde si holky v praxi vyzkoušeli přísloví: Pro krásu se musí trpět, když se rozhodli, že si v potoce, který rozhodně nepatřil k nejteplejším umyjí vlasy. Den jsme zakončili na Kunčické hoře pohledem na slunce zapadající za Kralickým Sněžníkem. Večer u ohně jsme místo pěním písní trávili vyprávěním obhroublých vtipů a hraním vysoce intelektuálních her.

slon V úterý jsme se (sice bez batohů) dosápali na nejvyšší bod naší pouti - Sněžný Králík (1423 m. n. m.). Kromě toho, že zde pramení Morava, je zde k vidění i pitoreskní soška slona, kterou kromě mě a bratra nikdo nenašel - HEČ! Navečer jsem podnikli závěrečný sestup do obce Horní Morava, kde jsme navštívili předražený hotel Sněžník, a po krátké túře noční krajinou jsme se uložili na nedaleké mezi.

Ráno jsme se v 9:46 nalodili do malého autobusu směr Králíky a úspěšně jsme ho zaplnili. Na další zastávce přistoupil kočárek a několik dalších lidí, a tak jsme se museli uskrovnit. Když jsme na další zastávce opět zahlédli kočárek, už jsme se těšili, že budeme moci vyzkoušet jízdu na střeše, ale řidič lidem na zastávce řekl, že se pro ně vrátí, a jelo se dál. V Králíkách jsme se u obchodu nasnídali a pak jsme se vydali na místní bazén. Holky se ještě stihli stavit ve zdejším klášteře. Voda byla v tom vedru příjemně chladná. Po koupání následoval rychlý oběd a odchod na stanici Dolní Lipka, odkud jel po 15té hodině rychlík do Prahy, kam jsme okolo půl osmé všichni úspěšně dorazili.

Šimon      

zpátky    všechny fotky


Voda: Lužnice 27.8.-2.9. 2000

Po menších diskusích, jakouže to vlastně pojedeme vodu a malým zádrhelem s dopravou jsme 28. srpna vyrazili z Prahy. Sice až okolo jedný místo původně plánované deváté, ale to už začíná být standard. Jelikož nás bylo jen deset, vešli jsme se v poho do dvou aut (Vojtkovo dukáto a Šťovíkova hyena s vlekem). Vyráželo se od nás a cestou jsme se zdržovali ještě s Edou a Pavlíny lodí. Pak už to byly samé pozitiva a sociální jistoty…., co to plácám za sračky. Hyeně se posral karburátor, za Třeboní začalo chcát a obě auta se několikrát navzájem ztratila. Naštěstí v Suchdole byl v kempu krytý bufet s Gambáčem a fakt mňamózní sekačkou, kde jsme strávili celkem příjemný večer, jen kdyby nám nekapalo na karbid hlávku. Nakonec jsme skončili u macháčka o panáky (světe div se, všichni !). Okolo druhý jsme postupně vykomatěli.

Úterní ráno bylo jakoby úplně z jinýho světa, bylo azůro a tak nemusela rozhodovat 11. Odvezli jsme auta na Majdalenu, stopem se vrátili a asi v jednu se mohlo vyrážet. Vody bylo tak tak, 12 km do dalšího kempu, takže jsme si dávali pohodičku. V jedný zátočince, při obídku, Kachna nebo kdo našel ve vodě dvoje sluneční brejle a já zachovalej gumicuk. Asi v šest jsme byli v Majdaleně, postavili stany (mimochodem, tady a v Suchdole jsme byli kromě jednoho bydlíku v kempu úplně sami, prostě ani noha) a hupkydupky do hospody (široko daleko vyhlášené). Šipky, kulábr a Gambáč v místě, pohoda. Jenom kdyby ti komáři nežrali. To jsem zapomněl říct, celej tejden kousali jako vzteklý, až v pátek a sobotu je to nějak přešlo.

Středeční ráno jsme strávili nakupováním, mimo jiné se skoro každý zásobil Predátorem (repelent ve spreji) nebo anti-komár-indulonou. Auta jsme nechávali na místě, protože se vezly všechny věci v lodích. Další nocležiště bylo v Mláce (Starý Hamr) cca 6 km po Lužnici na rozvodí a pak 12 km po Nové řece. Na Nový řece to bylo super, svítilo sluníčko, na dně píseček a škeble, vody po kotníky, takže většina lidí šla, alespoň já. V Mláce jsme byli asi v půl sedmý, vybalit, najíst, troška nohecu a ringa, večer kalba. Zaki se zase seznámil s nějakými pošukama, tentokrát z Moravy, co měli debilní způsob vstávání, to znamená dost brzy a nahlas. Někteří lidi se celkem slušně vykalili (nebudu radši jmenovat, viď Kachno) a pak tropili ostudu, až musela zasáhnout jednočlenná hlídka Policie a provést nějaké triky. V noci trochu sprchlo, což předurčilo další den.

Ve čtvrtek, když jsme vyrazili na 21 km dlouhou štreku, začalo dost nepříjemně mrholit, takže po jednom kilometru jsme udělali výsadek do komunistické hospody na mňamku a čaj. Po hodině se začalo dělat trošku líp, takže jsme zase vypluli. Asi v té době, když jsme dorazili na Nežárku, se vyčasilo a začalo být lépe. Do Hamru jsme dopluli asi v půl osmé, Moraváci už na nás čekali. Večer v hospodě jsme čekali na Vojtu s Davidem, co jeli pro auta. Dorazili asi v půl jedný.

Páteční den bylo zase hezky, dnes jsme měli v plánu dorazit do Dráchova, asi 14 km. Cestou se slavily svátky Pavlíny a Ády, což odnesla Eda a nějaké boty. Při jejich hledání byly nalezeny další brejle. Ve Veselí v kulturáku príma večeře, do Dráchova jsme dorazili za tmy, někteří ještě později, protože se střetli s rybáři. Fakt bych rád věděl, co se snažili ulovit, protože podle Zakiho měli návnadu velkou aspoň 40 cm. Ještě jsme dojel pro hyenu, kterou jsme zanechali v Hamru. Pak jsme chvíli pobyli v hospodě u elekrárny a pak u ohně, který jsme obsadili, přičemž nás Eda s Kachnou obšťastňovaly různými historkami, převážně jak někdo někomu překazily manželství apod.

V sobotu 2.9.2000 to bylo jen 4 km do Soběslavi, kde jsme letošní vodu ukončili obědem na Palubě. Nejdřív jsme ale počkali na kluky, než dovezli auta, pak se nakládalo. Cestou zpět jsme vyhodili Bábu u babičky, Pavlíny loď v Lipenci, Edu doma a lodě u Fuchsů. Někteří se dostali domů až v jedenáct.

Letos se voda zase povedla, nebýt těch komárů, bylo by to ještě lepší.

Ještě kdo tam všechno byl: Kachna, Zuzka (Kachny kámoška), Ada, Eda, Pavlína, já (Valda), Vojta, David M., Zaki a Bába.

Valda      

zpátky


Keblany 8.-10.9. 2000

O druhém zářiovém víkendu jsme se sešli na již tradičním robinsonském vzpomínání. Petrof opět obvolal a obsháněl všechny smečky a účast se dá celkově hodnotit jako velmi vysoká, když si uvědomíme, že je to již neuvěřitelných 7 let od našeho posledního společného tábora v Keblanech. Detailnější pohled na věc však přece jenom skýtá jednu zajímavost. Zatímco u medvědů a vlků družiny nebyly co do velikosti daleko od těch táborových, "skupina" bobrů vypadala jak po morové epidemii. Z pravověrných bobrů čest zachraňoval pouze Jirka, Tomáš Bílek, Rom a trojice vedoucích. Do Keblan jsme se dopravovali indivindy, povětšinou vlastními přibližovadli a většina znás to stihla do pátku do půlnoci. Ohledně dopravy je ještě třeba vyzdvihnout výkon Petrofa a Pavla Valiny, kteří jednu cestu absolvovali na kole. Důvody jejich činů nejsou úplně zcela jasné, což rozhodně nesnižuje jejich hodnotu, ale zlý jazykové tvrdí, že velkou roli zde hraje (nad)váha(:-)). Páteční večer byl ve znamení klábosení a popíjení z vlastních zásob v kuchyni a hlavně vedoucí se rozpomínali na staré táborové časy. V sobotu ráno byl na 10 hodinu raní ohlášen nástup a vztyčení vlajky, kde nás Petrof lehounce proklepl ze znalostí chronologie táborů a my (většina) jsme si pěkně udělali obligátních 10 kliků/dřepů kvůli nejasné družinové identifikaci... prostě nám chyběl talisman! Z řad medvědů se sice ozývali stesky, že proti molům a jejich žravosti se nelze 7 let bránit, ale jejich protesty pochopitelně nebyli vyslyšeny. Po nástupu byl až do tří hodin volný program většinou pojatý ve hrách ringo, alík, prohlížení kronik nebo cyklo výletech po okolí. Já s Ádou jsme tak měli čas na připravení předem avizované hry...

Soutěž začala díky dojíždějícím opozdilcům (zdravím tě Bobe:)) o půl čtvrté a byla koncipována jako klasická """běhačka""" po družinkách s kontrolami. Deficit bobrů jsme alespoň částečně vyřešili přiřazením Marušky, Jarmily a Jitky. Všechny kontroly směřovali k jednomu jedinému bodu a to naší oblíbené nalejvárně u Pupka v Nesměni. Dostat se tam však všechny družiny musely přes radostné táborové činnosti (rozcvička - vzlášť vydařená, škrábání brambor), koupel v Čerťáku a další úkoly a otázky, převážně zaměřené na nostalgické vzpomínání na věci společně prožité. Po dostatečném zahnání žízně po hře jsme se odebrali zpátky do tábora k večernímu táboráku, kde své kytarové umění zas po dlouhé době ukázal Zdeněk. Noc byla klidná.

V neděli ráno opět někteří jedinci vlezli na přehradě do vody (snad kvůli nějakému modrému životu nebo co?!) a pak opět nástup, kde jsme si dali na návrh protřelého medvěda Oldy tentokrát 20kliků/dřepů - prý pro ignoranty. Asi nemá cenu připomínat, že Oldovi zářil jeho talisman po celou dobu nástupů na hrudi. A na nás čekal těžký úkol a to určit vítěze hry. Nakonec jsme však vítězný trychtýřek na dolití ještě více znalostí do hlav věnovali torzu bobrů. Důvodů bylo více a snad i znalostmi fundovaní medvědi až šprti (myslím tebe Edo:)) je pochopí. 1.politické - v porotě bylo zastoupení 1:1 vlci:medvědi, takže nic jiného ani nemohlo projít. 2. herní - bobři se jako jediní neostýchali předvést indiány u Pupka a to hned tři. 3. motivační - aby nám vůbec ještě příští rok někdo z této družiny přijel. Po nástupu začalo pozvolné odjíždění domů. Za zmínku ještě snad stojí miniturnaj v ringu.

Oval      

zpátky


Lesní hry: Rychlé šípy 15.-17.9. 2000

Letošní lesní hry se dvacítce opravdu povedly. 26ka zde měla poměrně silné zastoupení (asi 26/2 lidí ze zhruba 70 zúčastněných). Start byl v pátek v 17:30, kdy se sešlo osm týmů("Uctívači Ginga, Černí jezdci, Zámosťáci, Podkováci, Rezavé klíče, Žlutý kvítek, Dvorečáci a Potápníci") ve složení: Mirek Dušín, Jindra Hojer, Jarka Metelka, Červenáček, Rychlonožka, Dlouhé Bidlo, Štětináč a Bohouš. Prvním bodem programu byla módní přehlídka "Rychlích šípů" a "Bratrstva kočičí pracky", která se konala po 18té hodině na schodech kostela Sv. Šimona a Judy. Pak jsme se po skupinkách odebrali na stanici metra "Radlická", kde nás čekal autobus. Ten nabral směr Rakovník a po půlnoci už všichni pobíhali po měsícem osvětlené noční krajině. Letošní štvanice byla asi 7 km dlouhá a až na pár výjimek byla perfektně značená a naprosto schůdná. I těch pár "šťastlivců", kteří dorazili až po páté hodině ranní čekala na místě (tábořiště nedaleko Velké Chmelištné) teplá polévka a studené pivo.

V sobotu se "Rychlé Šípy" i "Kočičáci" vydali na výpravy, kde stavěli "vůdcáky", bloudili ve vánici, hráli kulečník, hasili klubovnu, přecházeli řeku, vynášeli močůvku, bloudili Stínadly, stahovali obrovi prsten, oslepovali kyklopa, vázali uzle, dělali slepý čtverec, napodobovali sedmirukého a sedminohého členovce, vznášeli se na létajícím koberci a znázorňovali "let Jana Tleskače" (obzvlášť zdařilé bylo vystoupení Uctívačů Ginga, kteří nejenže sestrojili Tleskačovo létací kolo*, ale navíc z Tleskačových pozůstatků naklonovali nového "Jana Pleskače", jehož pak nechali efektně zahynout v okolních dřevinách). Večer se konala tradiční "Prométheova štafeta", po které následoval slavnostní táborák okořeněný scénkami ze života "Rychlích šípů". Celý den dost foukalo, ale pršet začalo až pozdě v noci. Jakoby zázrakem ustal déšť právě v okamžik nádherného budíčku (nebo přišel budíček právě ve chvíli, kdy přestalo pršet?), jenž všem zprostředkoval Štětináč - Jana Jedličková se svou kytarou.

V neděli dopoledne jsme se přeskupili do družstev podle postav (Mirci Dušínové, Jindři Hojerové atd.). Nejdřív jsme skládali zprávu ukrytou na našich nosech a pak byla pro každou skupinu připravena hra vázající se k její postavě: Mirci závodili v běhu a Dlouhá Bidla jim házela klády pod nohy, Jindrové se přejedli třešní a pak pili vodu z rybníka, Jarkové zachraňovali kamarády v zatopené jeskyni, Červenáčci bloudili tmou, Rychlonožkům se nejdřív nevešla konzerva do batohu a pak létali na "samoletce", Dlouhá Bidla lovila zlaté rybičky z kašny, Štětináči se vydávali na výpravu za mrtvou krysou a Bohoušové špiclovali u klubovny "Rychlích Šípů". Během oběda krátce (ale vydatně) sprchlo a pak už jsme se, opět v původním složení, vydali na spletitou výpravu za "Ježkem v kleci". Nevím jak ostatní, ale my ("Rezavé klíče") jsme museli dát dohromady čtyři "němé" komiksy "Rychlích Šípů", za což jsme obdrželi část návodu na vyjmutí "Ježka" z klece a část zprávy, kde ho hledat. Společným úsilím všech skupin bylo nakonec cíle dosaženo a každý si z letošních "Lesních her", kromě dobré nálady, odvezl i svého "Ježka v kleci". Příští, už 23. Lesní hry, které povede 13ka, budou o tom, "Jak jsem vyhrál válku" a pokud budou alespoň z poloviny tak pěkné, jako ty letošní, tak se máme na co těšit.

* - na žádost připojuji informaci, že hlavním konstruktérem nebyl nikdo jiný než Valda pod vedením inženýra Deutschera:-)

Šimon      

zpátky    fotky z Lesních her


Pouštění draků v Kolovratech 23. 9. 2000

Pouštění draků v Kolovratech se nad očekávání vydařilo. Sluníčko, vítr, pohoda. Na Hlavním nádraží se nás sešlo 5 pilotů na 4 draky a posléze ve Strašnicích přistoupil i Zaki s mladším bratrem a jedním drakem. Odložili jsme si u mě pár věcí a odebrali jsme se na druhý konec vsi na louku. Valdův skládací drak odstartoval jako první a my ostatní (Loyza s Jitkou, Zaki, Kuba, Kachna a já) jsme zatím dolaďovali naše "stroje" - bábrlata, ocasy, délka lan atd. Až na Loyzu a Kachnu, kteří měli zpočátku drobné technické problémy (Loyza spíš větší, protože jeho "Kyklop" šel neustále hlavou proti zemi), jsme brzi všichni tesknili po delších provázcích, jelikož naši draci chtěli stále výš.

Okolo druhé hodiny odpolední jsme se odebrali do restaurace "Kolovratská Rychta" a všichni jsme se tam výborně najedli (a napili). Pak, notně znaveni vydatným obědem, jsme se odebrali do "mé" residence na čaj, ale cestou nás zlákalo blízké pole, na němž foukalo o poznání více, než tomu bylo dopoledne. Sehnali jsme další provázky a to už se vzduchem proháněli i draci Loyzy a Kachny. Po chvíli jsme se stali středem zájmu blízkého okolí, a navíc jsme za pomoc při zprovozňování draka dostali od místních dvě sedmičky vína, které jsem se zavázal dodat na vánoční slezinu, co by dar dvacetšestce. Nakonec jsme si dali něco čaje a po shlédnutí pár dekadentních fotek jsme v 17:58 sedli na vlak a nabrali směr "Hlavák". Myslím, že letošní drakyáda nasadila vysokou laťku pro případné další akce tohoto druhu.

Šimon      

zpátky    Dračí fotky


Cyklovíkend v Kožlanech 29.9.-1.10. 2000

V pátek jsme se ubytovávali a pod., v sobotu jsme vyrazili cestou necestou na výlet k Berounce, celkem asi 50 km, po cestě zpět některé drsnější potěšilo ohromné množství brodů (na úseku 5 km asi 18 ks). Večer notně uondaní jsme se nezmohli skoro na nic (samozřejmě kromě Mazana s Lumírem, kteří kalili asi do 3 do rána}. V neděli jsme vyrazili na malou vyjížďku (cca 25 km), zakončenou výborným obědem v hostinci ve vedlejší vesnici (jméno mi poněkud vypadlo), pak dojezd do Kožlan, zabalit a domů.

Účast: Já, Pavlína, Eda, Kachna, Filip Čmelda, Mazan a Lumír.

Valda      

zpátky


Oválovy jeskyně 24.11. - 26.11.2000

O posledním listopadovém víkendu se konaly již druhé jeskyně. Pro nezasvěcené zde stručně popíšu, o co jde, a tak to berte i jako pozvánku na další jeskyňaření, které bude někdy časně z jara. Tentokrát jsme se za 26ku zúčastnili pouze čtyři, co? je asi dáno určitou náročností této akce. V pátek jsme se přes oblíbenou hospodu v zatáčce dostali o půlnoci na základnu ve Vilémovicích a ráno po budíčku pomocí důlní sirény jsme se zas navlíkli do starejch hornickejch mundurů a vyrukovali jsme se rejpat v bahně do závrtů, který vypadaj slibně jakožto budoucí jeskyně. Po vytahnutí x kyblíků na povrch a částečném odblácení jsme se k večeru vydali do jeskyně zvané "Rudické propadání". Ústřední problém celé naší podzemní cesty bylo světlo. Bohužel jeskyňářům odešla den předem nabíječka, takže nivky nám pochcípali ještě než jsme se dostali ke vchodu do jeskyně. Pak už to zachraňovala jen karbidka a tři petzlovky tudíž předpis dvě nezávislá světla na osobu byl drsně porušen. Jeskyně je to ale krásná, i když člověk nemůže koukat kam chce, ale pouze tam kam kouká těch pár vyvolených, osvícených. Nejprve jsme slezli zhruba 100 výškových metrů dolů po žebříku, kde duněl vodopád a pak jsme již šli celou cestu Rudickým potokem s vodou občas až po pás. Byla tam pouze jedna jednodušší plazivka, ale zato pěkná výzdoba. Perličky, sintrové vodopády, samozřejmě krápníky a dokonce zasintrovanej žebřík z roku 1920, kterej tam nechali průzkumníci. Bohužel se nám z několika důvodů nepodařilo dojít až do ústředního dómu, kterej je prej větší než ten proslavenej v Kateřinský jeskyni. Hodně se to protáhlo takže nám nezbyl - lépe řečeno jsme to neukecali - čas na Pamelinu hospodu ve Vilémovicích. Ani do muzea se nám nepodařilo druhej den dostat. Celkově to byl ale super vikend plnej bláta a vody a vůbec takovejch těch fajn věcí.

Oval      

zpátky


Vánoční klubovna 22.12.2000

V pátek 22. prosince se konalo tradiční vánoční setkání u stromečku v Kunratickém lese. Asi v 17:45 se sešli první optimisté na Roztylech a po zhodnocení povětrnostní situace se rozhodli přesunout sraz dolů pod schody do metra, kde bylo asi o půl stupně tepleji. Asi o půl hodiny později jsme usoudili že ostatní trefí a vydali se do lesa. Velký zlý vlk nás cestou nesežral, takže jsme o chvíli později stanuli u stromečku, ozdobili jednu větev (pamětníci tvrdí, že kdysi bylo možné ozdobit ho celý) a zakvíleli několik koled. Pak se začaly rozdávat dárky (univerzální i osobní), a dorazily některé další dárečky. Jeden přišel se santaklausovskou čepicí a začal nás polepovat samolepkami a hodným dětem rozdávat medvídky koaly s nápisem "I love Australia". Ano, dlouho oplakávaný Filip Melichar se nám vrátil.

Pak jsme se po skupinkách vydali směrem Roztyly, kde jsme vyplenili nedaleký stánek s hamburgery. Také jsme počkali na Šimona, který to vzal přes les z druhé strany. Přinesl taky dvě lahve vína, které si vysloužil spolu s ostatními při pouštění draků. Zjistilo se ale, že i archivní víno může být pěkně hnusné. Pak jsme se rozdělili na skupinky a vydali se, kam nás srdce a pivočáry táhly.

Erika      

zpátky