47. Stezka: Slovensko 27. 9.-2. 10. 2005

aneb jak to viděl (a neviděl (a zapomněl)) Daf

Že bude letošní Stezka v mnoha ohledech výjimečná a v lecčems nová se dalo tušit již před jejím začátkem; především se konala na Slovensku, což s sebou neslo větší obtíže při zajišťování noclehů, z kteréhožto důvodu jsme po dohodě spojili trasy 23 a 26 (dosáhli jsme tím mimo jiné optimálního počtu necelých 40 lidí). Další novinkou (poněkud zabijáckou) byla cesta společným vlakem už TAM a v neposlední řadě ke zdaru celé akce přispěl i poněkud netradiční čas odjezdu, tedy půlnoc z úterka na středu, což většině poskytlo netušené možnosti jednak se ožrat již před odjezdem a nadále v tomto stavu setrvat po celých 5(!) dnů (oficiálně - já si vzal radši volno i v pondělí, protože bych pak druhý den po příjezdu v práci v půl 8. ráno těžko tvrdil, že jsem střízlivej řidič ;o)))...

Akce ovšem předčila veškerá (asi nejen má) očekávání. Sledujte dále: Předsraz byl určen na 20. hodinu v oblíbené "Hospůdce u žaludů", kam se dostavila většina účastníků. Až na pár výjimek, který buď nesnášejí zahulený pajzly nebo nestíhají. Já se s iniciativou mně vlastní ujal náročnýho (jak se později ukázalo) úkolu vyzvednout Haničku, dojíždějící vlakem z(e z) Plzně a dovést ji k Žaludům. Původní čas příjezdu jejího "rychlíku" se totiž díky rozbitý lokomotivě posunul z 19:45 cca na půl desátý, takže ho předjel i ten, kterej vyrážel hodinu po něm. (Samozřejmě ten pitomej vlak přijel 2 minuty poté, co jsem si po víc jak hodinovym čekání nasucho otevřel jedno železný "G".) Nicméně jsme se šťastně shledali a po cestě do hospody se ještě stihli pěkně poštelovat :oQ

Zábava v hospodě dávala tušit, že se tam ostatní neflákali, družba mezi trasama se rozjížděla... Pak si pamatuju už jen hektický placení a přesun na HLeN v doprovodu některých ne-účastníků (myslím, že jsem zahlíd Stýfa a Šéfa). Tam jsme se potkali se zbytkem stezkařů jak našich, tak s rozjařenci z ostatních tras... Poslední nákup mobilních piv u tradičního stánku a už jsme se motali po nástupišti jak zmatený včely...

Zde začínají být mé vzpomínky poněkud nesouvislé... ;oP Vím, že pěkně posilněni jsme s Valdou po nějaký době uskutečnili tradiční průchod vlakem (protože jsme byli na konci, bylo to obzvlášť záživný), ale na spoustě míst se už tuhlo. Po spatření lokomotivy jsme se radši vrátili do našeho veselýho doupěte. Pak se prostě jelo, kalilo a družba se rozjela naplno ;o) a pak jsme i my vytuhli v podivnym devětačtyřicítkovym propletenci (události částečně rekonstruovány dle dobových fotografií - pozn. autora).

Na slovenskejch hranicích někdo vopruzoval, že chce pasy nebo co, takže každej chvilku štrachal, až vzbudil ostatní (což možná bylo dobře, jinak bysme se v tý Čadci z vlaku 49kový propletenec asi včas nevykopali). To bylo kolem 6. ve středu ráno, bylo tam hrozně hnusně, mlha se zkapalňovala, všechno prochcaný a místní, kteří jeli do práce asi nevěřili svejm očím. Pak se někdo ztratil (asi Velkej Šimon - prej instinktivně nabral směr hospoda) a nějakou dobu se čekalo, sám netušim jak dlouho, a pak Velký Valda zavelel k odchodu a lezli jsme tou prochcanou trávou a křovím na nějakej kopec, kde jsme i přes nepříznivý podmínky a zimu asi na 2 (?) hodiny vytuhli pod stromem. Byla mi kláda, spal jsem na šutrech přikrytejch akorát pláštěnkou a požraly mě tam ňáký mikrokurvy, čehož jsem si teda všimnul až druhej den odpoledne, když jsem zjistil, že mám pravou ruku, která mi čouhala z bundy, plnou pěkně kulatejch červenejch teček. Pak se mlha trochu rozpustila a dokonce vykouklo i sluníčko, tak jsme se vydali dál. V plánu bylo dojít po značce přes kopce do Oščadnice, kde byl nocleh, ale ani nevim, jak se to seběhlo, najednou byli všichni v prdeli a já tam zůstal v úderný trojici se Šampionem a Mazanem (ten nenechal nic náhodě a pro jistotu se vybavil dvěma pětilitrovejma soudkama s pivem ;o))). Tak jsme došli na první kritický místo - rozcestí asi 4 cest. Pivo jsme sice měli, ale mapu ne, takže jsme to nechali instinktu: 1. cesta, rozježděná traktorama, vedla do kopce, 2. taky do kopce, navíc přes louku s vysokou mokrou trávou. 3. byla asfaltka s mírným klesáním, obcházející kopec takřka po vrstevnici, s výhledem do údolí a podle našich předpokladů zhruba naším směrem, navíc na sluníčku. Volba byla jasná. (Pro rejpaly uvádím, že po 4. cestě jsme tam přišli...) Cestou jsme si ještě zastavili a posnídali z našich zásob (a zapili to pifkem z Mazanovejch zásob). A tak jsme v klídku došli do nějakýho jinýho údolí, kde nás u hlavní silnice nasměrovaly cedule na Oščadnici, bylo to asi kilák na začátek vesnice. Další cedule nás směrovala k 800 m vzdálenýmu motelu Duo. Vzhledem k tomu, že bylo asi půl 2., připadalo nám to jako výtečnej nápad... A tak jsme došli k DREVORUBAČOVI. Kam se podělo Duo je mi dodnes záhadou.

Reštaurácia s penziónom "U drevorubača", osudné to místo, se nejmenovala jen tak, stála totiž hned vedle místního dřevozpracujícího podniku (a jak jsem si povšimnul za několik piv po cestě přes "indoor zákop" na důsledně zamykanej hajzlík, z druhý strany postával u hlavního vchodu bronzovej drevorubač v národním kroji - nejdřív jsem ale myslel, že je to Jirka Jánošíků nebo nějakej jinej partyzán). Zjistili jsme, že tam kromě Smëdnýho mnicha točej taky dvanáctku Kozla, maj tam dobrou borovičku s horcovým koreňom, velký výběr jídel a hlavně příjemnou čašničku, TAK jsme se utábořili...

Z dotazů na pana majitele, kterej se taky přišel podívat, jakýže exoti mu tam dnes skoro jako jediní dělaj kšefty, jsme zjistili, že Športhotel, kde máme následující 2 noci spát je ještě asi 4 km, že ta zatracená Oščadnica měří na dýlku kilometrů asi 12 a že cesta přes hřebeny, kterou máme posléze absolvovat do dalšího noclehu bude pěknej záhul. Taky jsme věděli, že v Hotelu Rača, kde jsme měli původně objednaný večeře a snídaně se změnil majitel a pěkně nám nasrali, takže jsme nikam nespěchali... Až se na nás pan majitel začal tvářit divně, asi že jsme pěkný turisti, když už tam sedíme několik hodin, sázíme pivka a borovičky a nemáme se k odchodu. Narozdíl od něho čašnička byla čím dál tím víc příjemnější a přátelštější (navíc jsme se v opilecký rozjařenosti chtěli zavděčit a navrhovali jsme, že jim naštípeme nějaký dříví, který ale nebylo naštěstí nařezaný. Je mi jasný, že by nás to ohromně bavilo a taky, že by to pravděpodobně skončilo nějakým průserem). Nesmím vynechat pochvalu ÚŽASNÝMU kuchaři, byl to fakt mistr v oboru! TAKže jsme příjemně trávili odpoledne a čekali až bude tma (už ani nevim, jak to vzniklo, nicméně posléze jsme tento záměr ocenili), uklidňovali jsme s Filipem vytočenýho Mazana, kterej se chtěl pustit do ne úplně oprávněný inzultace nějakýho místního, kterej, pravda, vypadal jako učebnicovej agent StB ve výslužbě a bejvalej soudruh předseda MNV, kterej má pěkně nakradeno a je vysmátej, ale jistě jsme to nevěděli, až se nám podařilo vysázet celkem slušnou lesní školku a patřičně ji zalejt, aby stromečky pěkně rostly ;o) Někdy v týhle době, ani jsme to nepostřehli, jsme se proměnili na "némeská tópytek", a jako takoví jsme zaplatili a vydali se směr nocležní místo. Cesta byla dlouhá, takže jsme se ještě zastavovali na borovou (já myslel, že jen jednou, ale prej snad i vícekrát) v průchozích checkpointech, aby nám ty 4 kilometry pěkně uběhly (ještě, že už byla ta tma).

Do Športhotela jsme dorazili asi tak v 11 ±půl hodiny, ale skoro nikdo tam nebyl. Odložili jsme zavazadla, popadli jednoho plechovkáče na cestu a vyrazili za ostatníma do hotelu Rača. To už jsme obstojně hovořili némesky, takže skupinky devětačtyřicátníků, který táhly naopak z Rači, docela nestíhaly.

Vložka - veselá příhoda: poklidně se sunem k hospodě (od spaní to bylo dalších 1,5 km), v ruce držim do půlky plný pivo. Najednou ke mně přiběhne Šampion a s výkřikem "Achtung! Handgranát!" mi ho zahodí do nějaký zahrádky. Začal jsem držkovat, cože je to za nápad, zahazovat mi pivo a cože si to ta tópytek tofoluje. Než jsem ho zadržel, už lez přes vratkej plaňkovej plůtek a plechovku zachraňoval. Zbyl v ní asi tak jeden hlt, ale plot to málem neustál. Kousek se ovšem o chvilku později opakoval - přiblížila se totiž další naše skupinka, mezi kterou opět se Šampiónovym "Achtung! Handgranát!" zahučela (teď už prázdná) plechovka... Už jsme ji nenašli (tu plechovku). ;o)

Dorazili jsme do hotelu těsně před zavíračkou (už nám ani nedali pifo, místním ale točili vesele dál) a nalezli tam zbytek našich vykalenců, navíc spousta z nich byla pěkně nasraná, protože je pěkně ojebali s jídlem. Zato panáků byl zjevně dostatek, taky mi tam přistál jeden rumovej tupláček, kterého jsem se poněkud nečestně zbavil (opravdu promiň, Emčo) a vyměnil ho radši za zelenou. A pak nás vykopali všechny. Kalba se tímto přesunula zpět do Športhotela...

Část těch, kteří už tam byli, se zjevně nehodlala smířit s tím, že by měli jít tak brzo spát, takže dotáhli zásoby, co kdo měl a mezitrasová družba se rozeběhla naplno, no Sodoma Gomora, velebnosti! Pak následovalo kóma na pokoji s Mazanem a Šampionem (bratři i v bezvědomí)...

Následující "ráno" nám kolem 10. hodiny zmizel Mazan, což jsem sice skrz mlhu v hlavě registroval, ale nedával jsem tomu velkej význam. Probral jsem se asi o hodinu pozdějc, ale po zjištění, jak venku leje a túře skrz dlouhý a studený chodby Športhotelu směr WC (na jejímž konci mě ovšem čekalo zelené překvapení u Predátora & comp. ;o) jsem si to rozmyslel a na pár hodin ještě zalez do vyhřátýho klobouku. Šampíčko se nenechal rušit mnou ani Mazanem a hnípal asi do půl druhý, kdy jsme se rozhodli konečně vyrazit někam poraňajkovat. Po dohodě s ne-turisty a již navrátivšími se usušenými turisty (část lidí vyrazila někam na hřebeny hrozně zmoknout, a ta chytřejší část z nich to zas zabalila a vrátila se) jsme zjistili, kdy nám jede busík do hospody, a v počtu cca devíti lidí (bez Mazana, ten byl stále nezvěstný) vyrazili, kam jinam než do Drevorubača. Pak došlo k menšímu zmatku v autobusu. Snad to bylo tím, že ostatní si mysleli, že když už jsme tam s Filipem byli, že víme, jak se tam znovu dostat, a taky se Dojčer nemohl dopočítat při placení za lístek, za což řidič zprudil nejdřív jeho, prostřednictvím Silvy, řka: " Nedávejte mu ty prachy do ruky, když s tím neumí zacházet!". Posléze nám vynadal všem, že nevíme kam jedeme (jmenovalo se to "Kulturní dům", ale kdo to moh sakra včera tušit) a že kvůli nám ostatní cestující nestihnou navazující vlak v Čadci. Nicméně jsme po pár menších incidentech (málem jsem vystoupil o stanici dřív, Silva zase po nekonečnejch dotazech, jestli tam už jsme zjistila, že hned vedle hlavy se jí na displeji zobrazujou jména zastávek ;o))) šťastně dorazili do hospy, kde nás čašnička uvítala tím, že mi vynadala, kdeže se flákáme, že na snídani je už trochu pozdě. Abychom si ji udobřili, rozjeli jsme opět ve velkym stylu objednávky stromků, Tatranských čajů (52%), jídel apod. Zřejmě to zabralo a došlo na tykání s nyní teda Alenou, která se u nás sem tam stavila posedět a pokecat. Asi jsme byli zábavnější hosti, než ty malý divný holky-Polky, co tam byly ubytovaný ;o))) Abychom nebyli za sraby, opatrně jsme se přeptali, jak to vypadá s tím dřívím a oddechli si, že je stále nepořezaný a navíc mokrý...

Družba pokračovala až do zavíračky, kdy jsme byli vyprovozeni na poslední bus zpět do Športhotelu. Ještě se nám tam nechtělo, tak jsme si to protáhli až do "centra" k hotelu Rača, kde už bylo zavřeno, tak jsme se Šampionem a Jančou zašli do Športklubu, kde měli pro změnu pivo moravský, resp. starobrněnský (to je fuck, Asie jako Asie, stejně bylo jako vždycky pěkně hnusný). Chvilku jsme se tam s místníma přetahovali o juke-box (jak nám později potvrdili další 49-ners, který jsme potkali při návratu, patří to zřejmě k místnímu folklóru) a pak to zabalili a vrátili se do Športhotela.

Tam jsme se dostali... no určitě po půlnoci, ale v kolik, to fakt netušim. Zábava byla opět v plném proudu, celej barák zahulenej (smělo se kouřit jen vo fajčiarskych kútikoch na chodbách, ale pěkně se to tam šířilo), všichni VELMI veselí, no prostě peklo (nebo vlastně Ráj). Peklo se tam taky - koumák Peťan uspořádal nějaký grilování na nalezeným grilu, ale k tomu by asi měl víc říci on nebo náš reprezentant v alpských disciplínách Mazan ;o)

Večírek byl teda jak se patří. Nazítří jsme se původně měli vypakovat do 9, ale pan majitel byl tak laskav, že se zdržel celý dopoledne, takže nám dal k dobru několik hodin na důslednou exhumaci. Sbalili jsme si tedy svých 5 švestek a tentokrát pěšky vyrazili, opět v naší úderné trojce... a opět k Drevorubačovi ;o) Zbytek tam jel napřed busem. Čašnička Alena z nich byla poněkud nervní, protože tam dělali hroznej zmatek, zatarasili bagáží půl hospody a nebyli schopný normálně si objednat - hrůza, i v hospodě má přeci bejt pořádek, ne? Tak jsme jí museli poskytovat psychickou podporu a občasný azyl u našeho stolu, když se tam stavovala na cígo. Honiči kilometrů se postupně vytráceli, takže už ani nevím, kdo tam s náma 3 úderníkama zbyl, tušim, že snad ještě Dojčer se Silvou a pár dalších. Vychytali jsme si, kdy nám jede poslední busík do Vychylovky a těšili se, co se bude dít na chystající se diskotéce. Mezitím se stavil na pokec pan majitel se ženou, aby ocenili naši třídenní píli pozváním na domácí specialitu - Ohniváka. To je tajná směs různejch alkoholů, vzhledem k tomu, že se to pilo zapálený, asi docela high-voltage (servírovala se k tomu i "hasicí" sklenice, kdyby nám zahořelo brčko) ...mám dojem, že čašnička Alena nám pak vykecala, co se do toho dává, ale to si pro změnu zase nepamatuju ;oP

Žádný veselý příhody z diskotéky nemáme, protože se dostavilo jen pár místních, kteří se teprve "rozehřívali". Zato cesta autobusem, to bylo něco: nikdy bych nevěřil, že těch maximálně 15-20 kilometrů pojedeme hodinu a půl a že při tom asi desetkrát navštívíme a opustíme Starou Bystrici. Asi jsme zvolili z těch dvou busů, který po nervy drásajícím čekání přeci jen přijely, ten, co objíždí všechny salaše (a ožralý kámoše) v každým údolí, který bylo po cestě. No ale nakonec jsme dojeli přesně tam, kam jsme potřebovali. Na konečný ve Vychylovce nás nenechala vystoupit nějaká hulákající zabahněná bandička, která se začala rvát dovnitř. Řidič nás vyhodil všechny. Z náruživých příchozích se vyklubal naprosto vykalenej, mokrej a od hlavy k patě blátem zasranej Peťanův team, kterej se pod jeho velením vydal cestou necestou a v místní hospodě si léčil rány a připravoval se na chladný večer v bistru a ještě chladnější noc v rozestavěný skanzenový stodole. Čapnul jsem teda pod jednim křídlem Felu, pod druhým Ivku a vedl jsem je tmou tam, kde jsem tušil Múzeum Kysuckej Dědiny (MKD) a bistro, pln obav, že v současných 11 hodin v noci už budou všichni chrápat a já si nebudu mít kam lehnout a někde tam bídně zhynu sežrán vlkodlakem.

Šílenej řev, zpěv a jinej bordel, linoucí se z údolí zhruba z míst, kde se před námi asi za kilák měl vynořit skanzen, mě nenechal na pochybách, že se šeredně pletu. Po příchodu na Šimon diriguje! místo jsem uzřel něco naprosto nepředstavitelnýho. Bistro totiž tvořil stánek s přilehlým (jen z poloviny krytým) venkovním sezením. Co nebylo pod střechou, bylo mokrý, a protože nikdo nechtěl bejt mokrej, byli všichni nahňácaný na pár lavicích, aby šetřili místo i nedostatkový teplo. Ovšem notně se přitápělo panákama všech možnejch druhů, vše pod neúprosnou taktovkou pánů Šimůnků, především režiséra Vojty (těžko komentovat, co se tam dělo, tady doporučuju spíš podívat se na fotky). Byli zde ale tací, kteří, běžně opruzující s digitálním foťákem úplně furt, tento radši odložili (nebo na něj zapomněli), takže žádný fotky nemají (anebo jen chtěli mít volný obě ruce???). ;o) Prostě tohle byla Stezková akce jak má bejt. Jen jsem ještě nikdy neviděl, že by se někdo pokoušel pokácet, urvat ze základů a zahodit stánek...

Obsluha se taky slušně integrovala, Loyza (a občas i nějakej místní umělec) nám k tomu pěkně hrál a panáky lítaly tak rychle, že ani nestihly uschnout. Nechal jsem toho někdy v jednu, trošku se ohřál u ohýnku a šel spát.

další kalný ráno ve skanzenu Ráno bylo poněkud kalný a dost studený. Po takový noci připomínalo spíš den oživlých mrtvol. Zjistil jsem, že se mezi námi budí někdo, kdo tam večer nebyl - mistr Toušek. Hrdinně dorazil asi v 7 ráno a ještě dospával náročnou cestu. Postupně jsme se vyhrabávali ze spacáků a přesouvali se zas do bistra na zdravotní čaje a dorovnávací pivka a borovičky, zjišťovali škody a obvazovali rány (viz Šimonova zpráva). V plánu byla návštěva skanzenu a výlet parním vláčkem. Nikdo ale nebyl schopnej něco organizovat, rozhodnout, jestli nejdřív vláček a pak skanzen nebo naopak. Tohle trvalo několik hodin, kdy se vlastně nedělo vůbec nic, jen jsme se furt přesouvali sem a tam, někdo se projel vláčkem a říkal, že mu tam málem umrzla prdel, jiní se odebrali do skanzenu, přišla sem i 14. trasa (doufám, že je to tak). Koupil jsem si nakonec lístek do skanzenu s tím, že vláček dám potom a použiju ho k přiblížení se dalšímu noclehu. MKD ušlo (nejdůležitější, co jsem se tam dozvěděl, bylo, jak se z mrtvýho člověka stane vlkodlak), ale byla fakt zima a pršelo, takže část návštěvníků ukončila prohlídku u objektu historické (funkční) hospody. Pár koumáků se sem taky přesunulo rovnou, bez placení vstupnýho, zadním vchodem do areálu. Nebylo to tam nic moc extra, ale bylo tam sucho, relativně teplo a dalo se tam posedět. Měli hnusný kafe, hnusnýho Mnicha a hnusnej a drahej karbanátek se zelím. Přešli jsme proto opět na "lesní směs". Borová + plechovkovej Zlatej bažant, to už šlo. Vláček, kvůli kterýmu jsme tam původně šli, jsem nakonec neabsolvoval. V 5 hospodu zavřeli a vyhodili nás, že prej jdou na poslední autobus. Nenechali se ukecat, ať zůstanou, že jim zaplatíme tágo. TAK jsme se taky vydali na bus, kdo by v tom hnusu chtěl chodit... No, vlastně myslím, že se takoví našli...

Autobík nás vysypal akorát u hospy "Jeleň". Po nějakejch komplikacích s penziónem ještě před Stezkou se nakonec Valdovi podařilo domluvit nocleh a večeři (nějakej rezeň, ale bylo to dobrý) přímo tam. Měli jsme pro sebe na večer a noc restaurační část hospody. Naproti, v brutálně zahulený nálevně, byli místní drevorubači... Večer byl o něco klidnejší než ve skanzenu (to asi dlouho nepřekonáme ;o)))) Trochu jsme přestěhovali hospodu, abychom se mohli postupně ukládat. Část osazenstva se přemístila do předsálí k hajzlíkům a zasedla okolo vodnice (uvnitř bylo nekuřácký území). Vzbuzovali jsme údiv a zájem ožralejch dřevorubců, kteří nechápali, co to máme a hrozně jí chtěli vyzkoušet, z čehož měl majitel hroznou radost. Taky jsme sklidili uznání za ten bordel, kterej jsme včera dělali ve skanzenu ("utajili" jsme naši přítomnost tak dokonale, že o nás vědělo celý údolí). Asi poprvé jsem tady viděl na vlastní oči někoho vytuhnout ještě s pivem v ruce - taky nějakej místní - vzbudil se až když se sklenice roztříštila o podlahu. Postupně jsme začali pendlovat mezi všema částma Jeleňa, Mazan se zas zakecal v nálevně s nějakým komančem a zas se začal rozohňovat... Hrálo se, zpívalo, prostě klasika. Na to, že rozjezd nebyl nejostřejší, se i tento večírek nakonec vydařil, "zavírali" jsme opět Tatranským čajíčkem...

Nazítří se podařilo s organizátory Stezky (konkrétně Řezákem) domluvit zapůjčení jednoho autobusu, kterej nás měl ráno vyzvednout a odvézt na Zakončení. Vyklidili jsme proto Některým začalo z čekání hrabat... poměrně svižně sál, nastěhovali vše zpět na místo a seskupili se před hospodou. A čekali... a čekali... a bus nikde. Kolem se valila už druhá vlna vesničanů z ranní mše a furt nic. Protože hospoda už jakž takž začala fungovat, občas se tam někdo trousil pro čaj, kafe, lahváče, hrálo se frisbee&aerobie najednou a podobně. Málokdo stíhal sledovat co kam lítá a ještě hlídat, jestli nejede auto, takže sem tam někdo nějakou koupil a asi 2x to skončilo v nějaký zahradě (to měl, tuším, obé na svědomí Valda). Bus nikde, čas ubíhal, nervozita stoupala, Valda telefonoval. Nakonec se dovolal Řezákovi (nevím přesně, co bylo za problém, ale možná na nás dokonce zapomněl) a busík skutečně po chvíli dorazil. Nahňácali jsme se dovnitř a frčeli přes kopce směr Terchová. Ještě, že jsme to nakonec nemuseli jít, jak bylo v plánu, to bysme došli někdy odpoledne. Cestu nám poněkud zkomplikovala vybuchlá levá přední pneumatika, ale ty, pod nimiž to bouchlo (Jíťa a Káča), byly naštěstí OK. Lekli jsme se ale všichni, až na Mazana, kterej nerušeně hajal i po dobu celý výměny kola. Ostatní se shromáždili na silnici, strašně tam překáželi, byli hrozně chytří a chtěli i pomáhat (já taky), o což ale řidič vůbec nestál (ale jinak se moc nevzrušoval tím, co se stalo), tak jsem aspoň sledoval, jakže se to dělá s těma dvěma heverama při výměně kola, jak mi říkali v autoškole. Povedlo se poměrně rychle, odrazili jsme i útok mladých domorodých partyzánů, Loyza sešněroval autobus provázkem a pokračovali jsme v krasojízdě.

23+26=49 Na zakončení jsme dorazili v okamžiku pasování Rytířů, ale tentokrát nás (pro změnu :o)) víc zajímaly stánky s občerstvením, který jsme vzali útokem... vstávat někdy v 8 a celý dopoledne bejt o hladu je pěkná pruda. Pak jsme se pozdravili se všema známejma i neznámejma stezkařema, něco málo popili, vyfotili se a už nás hnali zase do autobusu. Jeli jsme ve druhý vlně, bylo nás tam hrozně moc, naopak v jiných busech místa zbývala, ale co, na nádraží jsme se dostali. Tam už bylo veškerý zařízení, který poskytovalo něco k pití, v obležení první vlny, tak jsme se nacpali do vlaku a naplánovali nákup zásob do Čadci. Naštěstí to byl ten samej vlak, takže si někteří mohli posbírat svý věci poztrácený cestou tam...

Jak jsme řekli, TAK jsme udělali a v Čadci jsme vykoupili stánek na nástupišti... Vojtův litr borovej padnul dřív, než jsme se dostali z Asie... To už se ale do našeho "69" vagónu báli i ozbrojení celníci ;o)

Cesta probíhala podobně jako vždycky, jen bylo, na rozdíl od několika posledních ročníků, dost zásob, TAKže to bylo divoký až do konce. Do Prahy jsme dorazili asi v 11 večer, pak nastal klasickej zmatek a najednou se všichni rozprchli...

TAK takhle nějak si to pamatuju já. Je mi jasný, že to není dokonalý a už jsem se i setkal s tím, že některý věci byly popisovány jinak, než jsem je vnímal. Stejně tak některý záhady byly mezi tím objasněny. Ale jde o subjektivní pohled, takže jsem se snažil to TAK i podat a zbytečně svou verzi neměnit...

Daf